Karel Veselý vychovává mladé rybáře padesát let. Je to vášeň na celý život, říká

Rybářský kroužek Mgr. Karel Veselý založil v polovině roku 1970, krátce poté, co se vrátil z vojny. A od té doby je práci s dětmi věrný až dodnes. Za úctyhodnou padesátiletou činnost mu poděkovalo vedení rybářského spolku předáním skleněné plakety a dárkového koše.
V rozhovoru pro média zavzpomínal na začátky i vývoj práce s dětmi během onoho období.

Pan Veselý se podle svých slov více věnoval teoretické výuce, než praktickému rybaření. Chytat ryby se pak děti učily samy, a svaz pro ně připravoval rybářské závody, aby si osvědčily získané dovednosti.
Začínal v Radostíně nad Oslavou, a posléze přešel do tehdejšího Domu pionýrů ve Velkém Meziříčí, s nynějším názvem Dóza, kde vedl kroužek. A tam zůstal až doposud.
„Ze začátku jsme se scházeli každý týden, chodili jsme kolem řeky a pozorovali ryby, a také se učili poznávat pobřežní rostliny, na hřišti jsme házeli pruty, aby se děti naučily nahazovat. Neměl jsem žádné podklady pro výuku, a tak jsem jako učitel přírodopisu tedy používal to, co jsem měl k dispozici,“ říká K. Veselý, „k pomůckám jsem se dostal až jako člen svazu, a začal jsem učit také rybářský řád. Pak jsem měl k dispozici plakáty jednotlivých druhů ryb. Přínosné byly i atlasy rostlin a živočichů, kde bylo všechno.“ Rovněž s účastníky kroužků jezdil na různé exkurze, například do výzkumného ústavu ve Vodňanech, ale i do Tokozu, kde se vyrábějí pruty a navijáky, do pstruží líhně, a viděli i praktické maturity u řeky a podobně. „Sám jsem z toho nikdy nic neměl, protože jsem musel děcka hlídat, aby nespadla do řeky,“ přiznává K. Veselý a dodává, že v poslední době nikam už nejezdili, Dům dětí by mu sice pomohl, jak říká, ale už se mu hlídat ty kluky nechce. Dřív míval starší žáky, s těmi bylo o něco lepší pořízení, ale nyní má druháky a třeťáky, a těm se moc nechce učit. „Když srovnám (zejména) chlapce před padesáti lety a nyní, tak ti z dřívější doby měli větší zájem se rybaření naučit. Dnešní děti již tolik zájmu neprojevují, jistě, najdou se i jedinci, ale není to tak plošné jako kdysi. Všichni to vidíme, to je samý počítač a jim se nechce udělat něco navíc. A jsou moc malí, bylo by lepší, kdyby byli starší. Ale zase jsou ukázněnější, než ti kdysi,“ míní vedoucí rybářského kroužku. Jemu rukama přibližně prošlo kolem jedenácti stovek dětí.
A co ho u této činnosti tak dlouho drží? „Baví mě to. A taky jsem vlastně skloubil svůj zájem s povinností. V tehdejším režimu totiž musel člověk mít nějakou mimoškolní činnost, takže bylo lepší být například u zahrádkářů nebo rybářů než v ROH,“ směje se pan Veselý. V Radostíně nad Oslavou míval dokonce pionýrské oddíly tři. „Ráno v šest jsem vyjel a vracel jsem se domů o půl osmé večer, to bylo dost šílené. To trvalo devět let. Pak jsem se dostal do Meziříčí. Sice mne to pořád drží, ale už se o kroužek bude muset postarat někdo jiný, přece jenom je mi už pomalu 75 let. Mohl by zaskočit místo mě pan předseda, ten je taky bývalý člen kroužku,“ navrhuje K. Veselý, který absolvoval gymnázium a potom vystudoval Pedagogickou fakultu.
Sám chodil chytat ryby tady anebo na Dalešice, dál nejezdil. I na Vysočině měl totiž velký výběr, chytá se zde přibližně kolem 30 druhů ryb, zatímco v celé České republice celkem 63 druhů ryb.
„Teď už u vody stejně moc nebývám, jsem víc na zahradě. Ale na rybařině je právě skvělý, že kdykoliv jdete k vodě, tak můžete zažít to, co jste ještě nikdy předtím nezažili," souhlasí s vyznáním dalšího rybáře.
„Je to zkrátka vášeň na celý život,“ uzavírá s úsměvem Karel Veselý.
Iva Horká