Radní Miroslav Houška: Je stávající rozdělení daňových příjmů krajům opravdu nespravedlivé?
V současné době některé kraje vyvíjejí poměrně intenzivní aktivity s cílem dosáhnout změny tzv. zákona o rozpočtovém určení daní. Jsou ale podle stávajícího systému přerozdělování daní v takové nevýhodě, jak se snaží prezentovat? Například Jihomoravský kraj argumentuje tím, že v případě přepočtu na jednoho obyvatele, dostává nejméně ze všech krajů. Na celou problematiku je však potřeba se podívat komplexně a nevytrhávat z kontextu jen jeden ukazatel. Nejde totiž je
n o to, kolik kraj dostává, ale také co všechno musí ze svého rozpočtu platit.
Je na místě se ptát, zda je tento zjednodušený pohled některých krajů na rozdělení sdílených daní správný a vypovídající? Na Vysočině jsme přesvědčeni, že nikoliv! Na první pohled se tento argument sice může zdát pro širokou veřejnost správný a logický, bohužel se jedná o velice, ale velice zjednodušený pohled. Kraje prostřednictvím finančních prostředků, respektive svých rozpočtů, zabezpečují veřejné služby. Kdyby nebyly tyto služby finančně podporovány z veřejných financí, nebyly by poskytovány na trhu vůbec nebo by byly poskytovány v nižší kvalitě či rozsahu. Nicméně je třeba si uvědomit, že kraje nejsou jediní, kteří uspokojují veřejné potřeby obyvatel. Obrovský objem veřejných služeb poskytuje stát, někde i soukromé subjekty. Každý z nás bydlíme v nějaké obci, jsme obyvateli nějakého kraje a všichni jsme obyvatelé České republiky. A každému z nás je jedno, kdo mu tyto služby poskytuje. Pro každého je podstatné, zda je může čerpat v dostatečném rozsahu a potřebné kvalitě.
Pokud tedy chceme porovnat, jestli kraje dostávají na služby, které poskytují ve svém území spravedlivý objem peněz, není možné si vybrat pouze jednu část poskytovatelů veřejných služeb, ale měli bychom tento systém zkoumat jako celek! Je nutné přesně pojmenovat, kdo a v jakém rozsahu na daném území veřejné služby poskytuje. Pro lepší názornost můžeme uvést příklady: Kraj Vysočina nemá na svém území žádnou státní (fakultní) nemocnici, tudíž drtivou většinu objemu služeb ve zdravotnictví zajišťuje z rozpočtu kraje. Naopak v některých krajích, kde jsou velké fakultní nemocnice, si péči o pacienty, a tedy i finanční náklady, kraj dělí právě s těmito zdravotnickými zařízeními. Dalším příkladem může být zajišťování veřejné dopravy. Například právě ve zmiňovaném Jihomoravském kraji se velkou měrou podílí na zajištění dopravní obslužnosti obyvatel kraje statutární město Brno, a to prostřednictvím své městské a příměstské hromadné dopravy. A tyto služby zajišťuje ze svého rozpočtu právě město. Podobné příklady bychom mohli najít i v dalších oblastech života.
Je nám jasné, že vedení každého kraje by rádo pro své občany zajistilo více peněz. Každý z nás by přivítal, kdyby bylo více finančních zdrojů na opravy silnic, na nové obchvaty, na modernizaci zdravotnických zařízení, na podporu školství, kultury nebo do oblasti sociálních služeb.
Pokud však chceme diskutovat o tom, zda je současný systém spravedlivý, neměl by si z celého systému žádný kraj „vytáhnout“ pouze jeden ukazatel, který se mu právě hodí a podpoří jeho argumentaci. Naopak bychom jej měli poctivě společně zanalyzovat. Pokud bude výsledkem nutnost stávající systém upravit, cesta se určitě najde. Nemělo by se tak však stát na úkor občanů jiného kraje. Stát nám na Vysočině asi vlastní novou fakultní nemocnici nepostaví, nebo snad ano?!
-krú-
