Paradoxy dějin

80 let zpět. Praha – Libeň, ostrá zatáčka pod Vychovatelnou, středa 27. května 1942, 10 hodin, 31. minuta.
Československo již tři roky neexistuje. Existuje Protektorát Čechy a Morava, Böhmen und Mähren, plně v područí Němců.

Před auto značky Mercedes 320 B, které v zatáčce musí zpomalit, vbíhá muž, odhazuje plášť a odkrývá tím svůj samopal značky Sten­‑Gun. Po chvíli jej, aniž by vyšel výstřel, odhazuje a další muž, stojící na chodníku na Mercedes vrhá oválný předmět. Ozve se silná rána. Kolem projíždějící tramvaji tlakovou vlnou výbuchu vypadává sklo okna, Mercedes je těžce poškozen v pravé zadní části. Vysoký stojící dlouhán na místě spolujezdce sice stojí a tasí svou krátkou zbraň, za chvíli ale pro silnou bolest a slabost usedá zpět. Šofér vyskakuje a pronásleduje atentátníka.
Je 10 hodin 31 minut, Praha.
Právě se píší dějiny. Nejenom českého národa.
Slovák Gabčík a Čech Kubiš, jinak příslušníci paraskupiny s krycím názvem Anthropoid, vyslané z Anglie, právě splnili svůj úkol.
Provedli atentát na zastupujícího říšského protektora, SS-Obergruppenführera a generála policie, šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a Bezpečnostní služby Reinharda Tristana Eugena Heydricha.
Právě se píší dějiny. Právě byl zneškodněn třetí muž Třetí říše.
Velmi inteligentní, hudebně a sportovně nadaný technokrat nacistické moci.
Jeden z největších válečných zločinců dvacátého století, vrah českého národa a strůjce vyvražďování národa židovského – holokaustu.
Právě začala heydrichiáda. Msta nacistů, či Němců, obé je správné, na odbojářích či obecně na Češích, taky je obé správné. Následující dny a týdny ukáží, čeho všeho jsou lidé – okouzlení mocí a zblbnutí ideologií – schopni.
Vypálené Lidice, Ležáky, popravčí místa na Kobyliské střelnici, v Kounicových kolejích v Brně, v lese v Lubech u Kladna, na Zámečku v Pardubicích… tady všude umírají Češi. Někteří proto, že našli odvahu a bojovali proti nacistům, někteří třeba jen pro své jméno a svoji příbuznost s parašutisty…
Český národ přežije plánovanou genocidu ze strany národa německého a vítá v květnu roku 1945 svoje osvoboditele.
Americká armáda postupem času jaksi ve výkladu historie ustupuje do pozadí, Rudá armáda naopak je maximálně glorifikována.
A vítězný národ se poraženému národu mstí. Žádný soucit, žádná velkorysost a často ani žádná spravedlnost.
Postoloprty, Švédské šance u Přerova, ústecký most, brněnský pochod smrti – opět umírají starci, ženy, děti, Tentokrát pro změnu německé…
Následující dny a týdny po osvobození opět ukazují, čeho všeho jsou lidé – okouzlení mocí z vítězství a touhou po pomstě – schopni…
Tři roky velmi relativní svobody a opět totalita. Hnědá je vystřídána rudou. A opět umírají lidé – pro svoje přesvědčení, názory, pro svoje společenské postavení, pro svůj majetek, pro svoji víru v boha a někteří dokonce i pro svoji víru v Lenina – to když revoluce požírá své děti.
Svoboda přichází po více než 40 letech… Diktatura ideologická je nahrazena diktaturou peněz.
Přesto demokracie – i když někdy velmi ztěžka – se postupně začíná prosazovat.
A paradoxy dějin?
Stát, za který umírali naši předci, za který bojovali naši příslušníci zahraničních armád jak na Východě, tak na Západě, již neexistuje. Dva páni u kafíčka jej prostě a jednoduše rozdělili.
Umělý národ československý – jak si naši předkové říkali – my Čechoslováci – se rozplynul jako ta pára nad oním kafíčkem.
Vážnost našich nejvyšších představitelů se smrskla na historické minimum a hrdost Čechů na svůj národ – občas – vyvstane jen při vítězném hokejovém utkání.
A v Evropě je opět válka. Naši tehdejší osvoboditelé jsou nyní naši úhlavní nepřátelé a ještě úhlavnější agresoři.
Naši tehdejší nepřátelé na život a na smrt jsou nyní naši vojenští spojenci a nejsilnější ekonomičtí partneři…
A to vše se stalo během necelých sto let…
Přesto – anebo právě proto – je potřeba před pány Gabčíky, Kubišem a dalšími hrdiny smeknout.
Zřejmě měli za co a za koho bojovat a umírat…
Za léta následující skutečně nemohou…
JK