Řád japonského císaře nechtěl zprvu Jan Sýkora, rodák z našeho regionu, převzít

(pokračování z minulého čísla)
V předminulém a minulém čísle jsme přinesli informaci o tom, že letos na jaře převzal jako jeden z mála Čechů řád japonského císaře také Jan Sýkora, jehož kořeny sahají do našeho regionu. Jeho rodina pochází z Balin, a právě tam J. Sýkora pobývá často na svojí chalupě. Trvale ale žije v Jihlavě a pracuje v Praze.

Na Ústavu asijských studií FF Univerzity Karlovy se zabývá sociálně­‑ekonomickými a intelektuálními dějinami Japonska i vybranými problémy současné japonské společnosti. A právě za svoji třicetiletou japanologickou práci letos obdržel toto významné ocenění, které v naší republice vlastní jen zlomek lidí. Převzal ho kvůli pandemii covidu z rukou japonského velvyslance namísto roku 2020 až letos.

Dnes přinášíme druhou část rozhovoru.

Jan Sýkora se japonštiny nevzdal, i když nakonec vystudoval VŠE v Praze. Tu ukončil v roce 1984 a do Japonska odjel studovat až po sametové revoluci, v roce 1991. To ale nebyla jeho první návštěva této vzdálené země. Tam se podíval ještě za komunismu, a sice v roce 1986.
K tomu došlo jak? Předpokládám, že v té době to nebylo jen tak…
Tam jsem odjel na pozvání japonské vládní nadace The Japan Foundation / česky Nadace pro mezinárodní výměnu / japonsky Kokusai kórjú kikin /.
Tato Nadace je japonská kulturní instituce, jejímiž úkoly jsou podpora a šíření japonského jazyka a kultury v zahraničí. Je zastoupena 21 pobočkami v 19 zemích. Hlavní sídlo je v Tokiu a vedle něj funguje ještě kancelář v Kjótu. A ona pořádala vždycky jednou za rok lingvistický seminář pro talentované studenty japonštiny s tím, že z té země uchazeči dělali na japonské ambasádě celodenní zkoušky. No, a ten nejlepší, který získal nejvíce bodů, tak ten jeden člověk za tu zemi jel na 14 dní na onen lingvistický seminář. A já jsem právě v tom roce 1986 nějakým zázračným způsobem tento kurz vyhrál.
Až překvapivě jednoduché…
No, ono to právě nakonec tak jednoduché nebylo. Řekl bych, že to bylo svým způsobem dramatické. Měl jsem totiž rok po vojně, a vojáci mě nechtěli pustit.
Měli strach, abyste nevyzradil nějaké vojenské tajemství?
Problém byl v tom, že mě po škole umístili do Jinců u Příbrami, kde bylo tehdy raketové vojsko, které bylo přímo řízeno západním vojenským okruhem a v případě konfliktu bylo řízeno Rusy. Byly tam rakety, které se neustále zaměřovaly. No, nakonec mě tedy pustili.
A nechtěli z Vás udělat agenta?
To nevím, co ze mě chtěli či nechtěli udělat… Ale je fakt, že když jsem se vrátil, tak mě kontaktovali a chtěli po mně různé služby. Tak jsem jim řekl, že ne.
Což se pochopitelně neobešlo bez následků, že?
Samozřejmě. Studoval jsem tehdy aspiranturu, dříve se tomu říkalo CSc., od roku 1985 do roku 1988, no a tehdy na to bylo zapotřebí, pokud člověk nebyl členem Komunistické strany Československa (KSČ), schválení příslušné stranické organizace. A když jsem se postavil proti, tak i přesto, že jsem měl již všechny zkoušky hotové i napsanou závěrečnou práci, tak mi nejprve odňali stranický souhlas s obhajobou té práce, čili jsem ji nemohl obhájit, a do dalšího měsíce mi zrušili pracovní poměr a já jsem z odborného asistenta na vysoké škole v Praze skončil v Plynárnách města Jihlavy. Naštěstí ale tátův spolužák byl ředitelem Jihomoravských plynáren v Jihlavě, který si to vzal „na triko“ a zaměstnal mne, abych měl razítko v občance. Chci tím říct, že ta doba tehdy byla opravdu zajímavá. Po vyhazovu z Vysoké školy ekonomické mi asi tři měsíce nato volal šéf mojí katedry, který mi celkem fandil, a ptal se mě, co dělám. Já na to, že chodím s brašnou s chlapama vyměňovat plynoměry po barákách. A on tomu nechtěl věřit. Nicméně zvedl telefon a zavolal kamarádovi­‑ekonomovi na Akademii věd (AV) ČR. A za další dva měsíce jsem už byl v AV na ekonomickém ústavu, což bylo zajímavé prostředí. Najednou jsem se ocitl úplně v jiných diskuzích. Naproti mně u stolu seděla Lívie Klausová, bývalá první dáma, manželka Václava Klause, což jsem pochopitelně tenkrát nemohl tušit. Ve vedlejší kanceláři seděl Josef Zieleniec, který se pak stal ministrem zahraničních věcí, a také vyhodili ve stejném měsíci jako mě, dále Zdeněk Tůma, bývalý guvernér České národní banky. A s těmito lidmi jsem se pak po návratu ze studií v Japonsku v roce 1994 setkal znovu. Konkrétně Josef Zieleniec mi nabídl místo velvyslance v Japonsku.
A vzal jste to?
Začal jsem o tom uvažovat, ale mojí ženě se to nelíbilo. Nechtěla, aby naše děti vyrůstaly ve skleníkovém prostředí – což život kariérních diplomatů je. Žijí ve svojí bublině a příliš se s normálními lidmi nesetkají. No, a pak to mělo další úskalí, a sice to, že si nemůže vybírat, kam by chtěl jít. Jednou ho pošlou do Japonska, potom do Konga či do Ameriky… A my jsme nechtěli takto kočovat po celé zeměkouli. Sice tak nějak kočujeme i tak, ale jenom mezi Českem a Japonskem, což je velký rozdíl.
Takže jsme to potom vyhodnotili tak, že jsem to nevzal, zvítězil tedy akademický život a musím říct, že toho nelituju, protože mám velkou svobodu a v práci se svými studenty vidím obrovský smysl.
Text a foto: Iva Horká
(Pokračování příště)